Moje úplně první koště
Je to trochu neobyklý příběh než by se čekalo. Totiž já nikdy neměla možnost letět na opravdovém koštěti natož napochodovat do obchodu na Příčné a normálně si nějaké koupit. Ne.. bohužel. Moje první zkušenost s létáním se stala na anglickém venkově. Bylo mi tenkrát asi tak 7 let, bylo to o prázdninách a já úspěšně dokončila první třídu mudlovské školy. Rodiče mě odvezli k babičce i přes to, že jsem vůbec nechtěla, jsem jedináček a u babičky nemám žádnou kamarádku. Můj obyčejný den vypada následovně, jen jsem se poflakovala kolem, houpala na houpačce, četla knížky - milovala jsem knížky, vlastně pořád miluju. Za chvíli mě pobývání na zahradě začínalo nudit tak jsem se sebrala do nedalekého lesa jen tak na houby. Babička byla zrovna na návštěvě u nějaké své kamarádky a to vždycky trvalo věčnost než se vrátila, měla jsem tedy moře času. Jen tak jsem se procházela po lesa a zašla jsem až na svoje oblíbené místo, u studánky. Pravidelně jsem se o ní starala a pak jsem se z ní mohla v pohodě napít. Co je s ní asi teď? Chodí tam babička místo mě? Hm to těžko, musím se tam o prázdninách zajet podívat... No ale zpátky k příběhu s koštětem. Když jsem přicházela ke studánce, slyšela jsem na nedaleké mýtině nějaké zvuky, znělo to jako výskot několika hrajících dětí. Pomyslela jsem si, že sem asi chodí děti z vesnice, když jsem si vzpomněla, že ve vesnici moc dětí v mém věku nejsou... Přepadla mě zvědavost a místo abych jako obyčejně zahla doleva ke své studánce, vydala jsem se vpravo. Přikrčila jsem se za jedno obvzlášť velké houští a tak abych měla dobrý výhled. Co jsem neviděla?! Myslela jsem, že se mi to zdálo a málem jsem začala křičet, ale něco mě tenkrát umlčelo. Ruka mi nevědomky vyletěla k puse a já se místo výkřiku do ní zakousla. AU! Ale nezaslechli mě. Ne. Lítali si tam celé odpoledne. Byl to nádherný pohled a já nechtěla odejít, vždycky jsem věděla, že se dá létat, věřila jsem tomu a proto si ze mě všichni ve škole dělali legraci a dali mi přezdívku: Lítalka... Nevadilo mi to, no možná trochu jo ale já si jich prostě nevšímala. A nebyla to tak špatná přezdívka... kdyby to jen nepokřikoval ten kluk Edward... ten nejhorší, ano jinak mi to nevadilo. Tak se stalo, že jsem v tom houští usnula! To se mi ještě nestalo, že bych usnula v lese. Probudilo mě až šimrání na nose a když jsem otevřela oči viděla jsem zlatou zář, viděla jsem ji jasně, protože mezitím zapadlo slunce. A slyšela jsem: "Katie! Ty seš teda chytačka!! Kde je jako Zlatonka???!! hm??? Koukej jí najít, nebo budu mít průšvih! Dostal jsem ji před týdnem k narozeninám a máma mě asi zabije...." Drapla jsem malinký třepotavý míček do ruky, kdyby zahlídli tu zář, zahlídli by i mě. "Joshi! Támhle v tom houští jsem viděla na okamžik zář..." Pozdě pomyslela jsem si. Teď mě najdou. Musím zmizet... "Co tady děláš?!" křikl někdo za mnou a vzápětí mě vytáhl za ruku ven. "Ehm... " koktala jsem. "Našla jsem tu... Vaši... ehm.... Zlatonku..." a otevřela jsem dlaň. Malý třepotavý míček se zamihotal a ten kluk mi ho vytrhl z ruky. "Díky..." odsekl. "A co jsi zač?!" měřil si mě pohledem a já jsem se bála těch jeho očí. (byla jsem tenkrát malá) "Jmenuju se Elizabeth Jessica Lavenderová a je mi 7 let." usmála jsem se nervózně. "Chceš si zalítat, Eliz? Můžu ti tak říkat?" zeptal se ten kluk a dodal: "Mimochodem jsem Josh." zavedl mě doprostřed mýtiny. "Lidi, tohle je Eliz, trochu si s náma zalítá, našla nám Zlatonku. Jo a tohle je Katie, chytačka a Victorie se Samanthou střelkyně a tohle naši dva odrážeči, bratři Mikkel a Nikolay." ukázal Josh postupně na všechny v týmu. "Chybí nám střelkyně, "pokračoval Josh. "A tady máš koště." podal mi koště, podobné, jako to kterým jsem zametala prach na zápraží u babičky, jen vypadalo jinak, nějak nověji a uhlazeněji. Dala jsem si ho tedy mezi nohy a řekla jsem, tak jo jde se na to. A začala jsem lítat po mýtině, ovšem pořád na zemi, jen jsem běhala sem a tam a čekala až mi hodí tu jejich Zlatonku. Všichni se na sebe podívali a pak se začali hrozně nahlas smát. Prvníse uklidnila Samantha: "Eliz, ty jsi ještě nikdy na koštěti neseděla?" Zmateně jsem se po ní podívala. "Ale jo... " řekla jsem rozpačitě. "Ne..." odporovala mi Samantha. "Myslím, ty jsi ještě na koštěti neletěla, viď?" zmohla jsem se jen na to, že jsem jen otevřela pusu, nic jsem však neřekla. "Loni jsem taky na koštěti seděla ehm letěla poprvý." přišla až ke mě Katie. "Pomůžu ti." nabídla se a vysvětlila mi jak mám sedět, potom - nevím jak to udělala. (tedy tenkrát jsem to ještě nevěděla) - nějak začarovala koště, tak aby se vznášelo a vysadila mě na něj, pak to samý udělala se svým koštětem. "Připravena?" zeptala se a já přikývla, nevěděla jsem na co jsem přikývla a co mě čeká. A už jsme byly ve vzduchu. Nikdy nezapomenu jak to byl nádherný zážitek! Vlasy mi vlály ve větru a já se cítila, no.. jako v nebi. Držela jsem se křečovitě násady koštěte, ale po chvilce jsem stisk trochu uvolnila a na koštěti jsem seděla jako profík, tak to alespoň říkal Josh. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se mimochodem Katie. "Už bude devět.." Když to vyslovila málem jsem spadla z koštěte. "Panebože! Cože?!! Ach ne!!!" vydechla jsem zoufale. "Co se děje?" zeptala se a přidržela mi koště ve vodorovné pozici. "Musím domů, babička se již určitě vrátila domů a hledá mě. To bude výprask.." vysvětlila jsem. "Výprask....?" nevěděla Katie. "Ty jsi nikdy nedostala výprask, Katie?" zeptala jsem se užasle. Katie zavrtěla hlavou a hvízdla k ostatním, kteří stáli na mýtině. "Doprovodíme tě domů." Poděkovala jsem, ale jak vysvětlím babičce, že jsem byla asi pět hodin sama v lese? I po západu slunce??! Muselo na mě být vidět, že o něčem usilovně přemýšlím, že ke mě přiletěla Victorie. "Co se děje, Eliz?" Vysvětlila jsem jim, celou situaci, že nevím jak to babičce vysvětlím a že by mě snad zachránilo tucet košíků plných praváků... a v zápětí se kolem nás vznášelo přesně tolik košíků. A v tom jsem málem podruhý spadla z koštěte. Na poslední chvíli mě zachytily Victorie a Samantha, každá za jeden rukáv a zpátky mě posadily na koště. "Letíme domů. Kde bydlíš, Eliz?" zavelel Josh. "Hned první chata za lesem. Ale nemyslíte, že budeme nápadní?" a úzkostně jsem se rozhlédla po všech na košťatech. "Neboj, je tma, nikdo si ani nevšimne." usmál se na mě Mike. "Já ji miluju, ještě toho tolik neví... " pronesl Nikolay. Ale to už jsme byli před babiččinou chatou. Rozloučila jsem se se všemi z famfrpálového týmu, s pravými čarodějkami a kouzelníky a dohodla se, že příště si s nimi určitě zahraji famfrpál, jak mi slíbil Nikolay. Tak to byla moje první zkušenost s létáním. Ani nevím, co mi tenkrát půjčili za koště, nějak mě to ani nevzrušovalo, bylo pro mě hlavní, že sedím na koštěti a letím! Říkala jsem tomu Lítalka 7. Ano, dala jsem tomu koštěti svoji přezdívku a svůj věk, protože jak mi později sdělili každé koště má takové podobné jméno. A co na moje dobrodružství říkala babička? Jen poznamenala, že mám bujnou fantazii a začala probírat praváky z tuctu košíků. Ještě štěstí, že mi tenkrát bylo jen 7, když řeknete, své babičce, že jste lítali celý den na koštěti, bere se to jako výplod Vaší fantazie a čeká se že jste opravdu lítali, ovšem pouze na zemi, ačkoli tak jsem lítala taky, takže to byla taky pravda. Ale když je Vám 11 a přijde Vám dopis z kouzelnické školy a pak se objevíte doma jen na Vánoce a letní prázdniny to už výplod fantazie není - bohužel - a musíte si tu pravdu nějak přibarvit, jako třeba, že chodíte do dívčí internátní školy ve Švýcarsku (soukromé a nejdražší na Světě) a že jste dostali stipendium. (a že jsem neměla bůhví jaké sportovní schopnosti a dobré známky? Stipendium jsem dostala za mimořádný zájem ke studiu jazyků - tedy obrazně, ani nevím, nejspíš takové stipendium ani neexistuje, ale jako přibarvená pravda to fungovalo dokonale...)
Je to trochu neobyklý příběh než by se čekalo. Totiž já nikdy neměla možnost letět na opravdovém koštěti natož napochodovat do obchodu na Příčné a normálně si nějaké koupit. Ne.. bohužel. Moje první zkušenost s létáním se stala na anglickém venkově. Bylo mi tenkrát asi tak 7 let, bylo to o prázdninách a já úspěšně dokončila první třídu mudlovské školy. Rodiče mě odvezli k babičce i přes to, že jsem vůbec nechtěla, jsem jedináček a u babičky nemám žádnou kamarádku. Můj obyčejný den vypada následovně, jen jsem se poflakovala kolem, houpala na houpačce, četla knížky - milovala jsem knížky, vlastně pořád miluju. Za chvíli mě pobývání na zahradě začínalo nudit tak jsem se sebrala do nedalekého lesa jen tak na houby. Babička byla zrovna na návštěvě u nějaké své kamarádky a to vždycky trvalo věčnost než se vrátila, měla jsem tedy moře času. Jen tak jsem se procházela po lesa a zašla jsem až na svoje oblíbené místo, u studánky. Pravidelně jsem se o ní starala a pak jsem se z ní mohla v pohodě napít. Co je s ní asi teď? Chodí tam babička místo mě? Hm to těžko, musím se tam o prázdninách zajet podívat... No ale zpátky k příběhu s koštětem. Když jsem přicházela ke studánce, slyšela jsem na nedaleké mýtině nějaké zvuky, znělo to jako výskot několika hrajících dětí. Pomyslela jsem si, že sem asi chodí děti z vesnice, když jsem si vzpomněla, že ve vesnici moc dětí v mém věku nejsou... Přepadla mě zvědavost a místo abych jako obyčejně zahla doleva ke své studánce, vydala jsem se vpravo. Přikrčila jsem se za jedno obvzlášť velké houští a tak abych měla dobrý výhled. Co jsem neviděla?! Myslela jsem, že se mi to zdálo a málem jsem začala křičet, ale něco mě tenkrát umlčelo. Ruka mi nevědomky vyletěla k puse a já se místo výkřiku do ní zakousla. AU! Ale nezaslechli mě. Ne. Lítali si tam celé odpoledne. Byl to nádherný pohled a já nechtěla odejít, vždycky jsem věděla, že se dá létat, věřila jsem tomu a proto si ze mě všichni ve škole dělali legraci a dali mi přezdívku: Lítalka... Nevadilo mi to, no možná trochu jo ale já si jich prostě nevšímala. A nebyla to tak špatná přezdívka... kdyby to jen nepokřikoval ten kluk Edward... ten nejhorší, ano jinak mi to nevadilo. Tak se stalo, že jsem v tom houští usnula! To se mi ještě nestalo, že bych usnula v lese. Probudilo mě až šimrání na nose a když jsem otevřela oči viděla jsem zlatou zář, viděla jsem ji jasně, protože mezitím zapadlo slunce. A slyšela jsem: "Katie! Ty seš teda chytačka!! Kde je jako Zlatonka???!! hm??? Koukej jí najít, nebo budu mít průšvih! Dostal jsem ji před týdnem k narozeninám a máma mě asi zabije...." Drapla jsem malinký třepotavý míček do ruky, kdyby zahlídli tu zář, zahlídli by i mě. "Joshi! Támhle v tom houští jsem viděla na okamžik zář..." Pozdě pomyslela jsem si. Teď mě najdou. Musím zmizet... "Co tady děláš?!" křikl někdo za mnou a vzápětí mě vytáhl za ruku ven. "Ehm... " koktala jsem. "Našla jsem tu... Vaši... ehm.... Zlatonku..." a otevřela jsem dlaň. Malý třepotavý míček se zamihotal a ten kluk mi ho vytrhl z ruky. "Díky..." odsekl. "A co jsi zač?!" měřil si mě pohledem a já jsem se bála těch jeho očí. (byla jsem tenkrát malá) "Jmenuju se Elizabeth Jessica Lavenderová a je mi 7 let." usmála jsem se nervózně. "Chceš si zalítat, Eliz? Můžu ti tak říkat?" zeptal se ten kluk a dodal: "Mimochodem jsem Josh." zavedl mě doprostřed mýtiny. "Lidi, tohle je Eliz, trochu si s náma zalítá, našla nám Zlatonku. Jo a tohle je Katie, chytačka a Victorie se Samanthou střelkyně a tohle naši dva odrážeči, bratři Mikkel a Nikolay." ukázal Josh postupně na všechny v týmu. "Chybí nám střelkyně, "pokračoval Josh. "A tady máš koště." podal mi koště, podobné, jako to kterým jsem zametala prach na zápraží u babičky, jen vypadalo jinak, nějak nověji a uhlazeněji. Dala jsem si ho tedy mezi nohy a řekla jsem, tak jo jde se na to. A začala jsem lítat po mýtině, ovšem pořád na zemi, jen jsem běhala sem a tam a čekala až mi hodí tu jejich Zlatonku. Všichni se na sebe podívali a pak se začali hrozně nahlas smát. Prvníse uklidnila Samantha: "Eliz, ty jsi ještě nikdy na koštěti neseděla?" Zmateně jsem se po ní podívala. "Ale jo... " řekla jsem rozpačitě. "Ne..." odporovala mi Samantha. "Myslím, ty jsi ještě na koštěti neletěla, viď?" zmohla jsem se jen na to, že jsem jen otevřela pusu, nic jsem však neřekla. "Loni jsem taky na koštěti seděla ehm letěla poprvý." přišla až ke mě Katie. "Pomůžu ti." nabídla se a vysvětlila mi jak mám sedět, potom - nevím jak to udělala. (tedy tenkrát jsem to ještě nevěděla) - nějak začarovala koště, tak aby se vznášelo a vysadila mě na něj, pak to samý udělala se svým koštětem. "Připravena?" zeptala se a já přikývla, nevěděla jsem na co jsem přikývla a co mě čeká. A už jsme byly ve vzduchu. Nikdy nezapomenu jak to byl nádherný zážitek! Vlasy mi vlály ve větru a já se cítila, no.. jako v nebi. Držela jsem se křečovitě násady koštěte, ale po chvilce jsem stisk trochu uvolnila a na koštěti jsem seděla jako profík, tak to alespoň říkal Josh. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se mimochodem Katie. "Už bude devět.." Když to vyslovila málem jsem spadla z koštěte. "Panebože! Cože?!! Ach ne!!!" vydechla jsem zoufale. "Co se děje?" zeptala se a přidržela mi koště ve vodorovné pozici. "Musím domů, babička se již určitě vrátila domů a hledá mě. To bude výprask.." vysvětlila jsem. "Výprask....?" nevěděla Katie. "Ty jsi nikdy nedostala výprask, Katie?" zeptala jsem se užasle. Katie zavrtěla hlavou a hvízdla k ostatním, kteří stáli na mýtině. "Doprovodíme tě domů." Poděkovala jsem, ale jak vysvětlím babičce, že jsem byla asi pět hodin sama v lese? I po západu slunce??! Muselo na mě být vidět, že o něčem usilovně přemýšlím, že ke mě přiletěla Victorie. "Co se děje, Eliz?" Vysvětlila jsem jim, celou situaci, že nevím jak to babičce vysvětlím a že by mě snad zachránilo tucet košíků plných praváků... a v zápětí se kolem nás vznášelo přesně tolik košíků. A v tom jsem málem podruhý spadla z koštěte. Na poslední chvíli mě zachytily Victorie a Samantha, každá za jeden rukáv a zpátky mě posadily na koště. "Letíme domů. Kde bydlíš, Eliz?" zavelel Josh. "Hned první chata za lesem. Ale nemyslíte, že budeme nápadní?" a úzkostně jsem se rozhlédla po všech na košťatech. "Neboj, je tma, nikdo si ani nevšimne." usmál se na mě Mike. "Já ji miluju, ještě toho tolik neví... " pronesl Nikolay. Ale to už jsme byli před babiččinou chatou. Rozloučila jsem se se všemi z famfrpálového týmu, s pravými čarodějkami a kouzelníky a dohodla se, že příště si s nimi určitě zahraji famfrpál, jak mi slíbil Nikolay. Tak to byla moje první zkušenost s létáním. Ani nevím, co mi tenkrát půjčili za koště, nějak mě to ani nevzrušovalo, bylo pro mě hlavní, že sedím na koštěti a letím! Říkala jsem tomu Lítalka 7. Ano, dala jsem tomu koštěti svoji přezdívku a svůj věk, protože jak mi později sdělili každé koště má takové podobné jméno. A co na moje dobrodružství říkala babička? Jen poznamenala, že mám bujnou fantazii a začala probírat praváky z tuctu košíků. Ještě štěstí, že mi tenkrát bylo jen 7, když řeknete, své babičce, že jste lítali celý den na koštěti, bere se to jako výplod Vaší fantazie a čeká se že jste opravdu lítali, ovšem pouze na zemi, ačkoli tak jsem lítala taky, takže to byla taky pravda. Ale když je Vám 11 a přijde Vám dopis z kouzelnické školy a pak se objevíte doma jen na Vánoce a letní prázdniny to už výplod fantazie není - bohužel - a musíte si tu pravdu nějak přibarvit, jako třeba, že chodíte do dívčí internátní školy ve Švýcarsku (soukromé a nejdražší na Světě) a že jste dostali stipendium. (a že jsem neměla bůhví jaké sportovní schopnosti a dobré známky? Stipendium jsem dostala za mimořádný zájem ke studiu jazyků - tedy obrazně, ani nevím, nejspíš takové stipendium ani neexistuje, ale jako přibarvená pravda to fungovalo dokonale...)
No comments:
Post a Comment